Čínština

Ačkoliv se jedná o jazyk, kterým coby mateřštinou mluví nejvíce lidí na světě, přesto dodnes na mnoho lidí působí exoticky a je opředena spoustou mýtů. Pro jedny představuje ve své písemné formě rozsypaný čaj a v té mluvené nepochopitelné, stěží napodobitelné zvuky, takže je podle nich nenaučitelná a ztěží pochopitelná; druzí hlásají, že “nemá gramatiku” a je ve skutečnosti strašně jednoduchá.

Každý jazyk prošel dlouhým obdobím vývoje a během té doby se měnil. Čínština je jazyk, kterým se mluvilo a mluví na poměrně rozsáhlém území a můžeme u ní sledovat vývoj po dobu více než 3000 let, a tak jazykové problémy jsou mnohem složitější než třeba v češtině. Pro zjednodušení se budeme v tomto článku bavit pouze o čínštině, kterou se mluví v současné době.

Obecně je čínština jazykem etnických Číňanů, čili národa Han (Chan), mluví se jí zejména na pevninské Číně, na Taiwanu, v Singapuru, Malajsii a mluví jí čínské komunity po celém světě. Je jedním ze šesti oficiálních jednacích jazyků OSN a počet rodilých mluvčích se odhaduje na 873 milionů – 1,2 miliardy lidí. Bývá řazena do sino-tibetské jazykové rodiny společně s jazyky tibeto-barmskými.

Základem národního jazyka je co do výslovnosti pekingské nářečí, z hlediska gramatického a lexikálního pak severní dialekty, zapisuje se čínskými znaky a z hlediska typologického se jedná o jazyk izolující, slabičný a tónový.

Zatímco v češtině je přirozenou jednotkou slovo, které lze dále rozdělit na jednotlivé morfémy, tj. nejmenší jazykové jednotky, které mají výraz a význam, pro čínštinu je tomu naopak, přirozenou základní jednotkou je morfém, tzn. že slova dostáváme skládáním jednotlivých morfémů. Tyto morfémy jsou neměnné a v čínštině jsou někdy označovány jako báze. Někdy je velmi obtížné stanovit, kdy se v čínštině jedná o slovo a kdy ne. Kromě toho existuje velký počet slov, které se skládají pouze z jednoho morfému. Z toho mimojiné plyne, že ani slova se nemění, ať už ve větě zastávají jakoukoliv funkci, a tak pro vyjádření gramatických vztahů je důležité postavení ve větě, čili slovosled a případně použití funkčních (gramatických) slov. Zatímco v češtině je velmi obtížné určit hranici jednotlivých morfémů, v čínštině je to poměrně jednoduché, jelikož se vždy překrývá hranice morfému a slabiky. Jedinou výjimkou je tzv. erizace, kde jedna slabika je složena ze dvou (od sebe těžko oddělitelných) morfémů, nicméně stále je hranice obou morfémů stejná jako hranice slabiky.

Jako je morfém základní významovou jednotkou, je v čínštině přirozenou základní fonologickou jednotkou slabika. Má velmi přísnou strukturu, tj. kolik může obsahovat hlásek, kde mohou jaké hlásky stát, čímž je celkový počet slabik v čínštině značně omezený. Téměř každá slabika se navíc vyslovuje v jednom ze čtyř tónů.

Čínština se zapisuje pomocí čínských znaků. Jeden znak označuje většinou morfém a v naprosté většině případů se jedná o jednu slabiku.

Vraťme se nyní k pojmu čínština. V českém jazykovém prostředí odkazuje většinou k současné standardní čínštině. Úřední forma se v Čínské lidové republice nazývá putonghua (pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Taiwanu pak bývá označována jako guoyu (kuo-jü) a v Singapuru huayu (chua-jü). Kromě tohoto standardu užívají rodilí mluvčí celou řadu dialektů a nářečí, nicméně standardní čínština slouží jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími různých navzájem si nesrozumitelných dialektů. Pro zápis čínštiny se v pevninské Číně užívá tzv. zjednodušených znaků, na Taiwanu se užívá znaků tradičních (nezjednodušených). Kromě toho lze čínštinu zapisovat čínskou národní hláskovou abecedou, zkráceně nazývanou pinyin (pchin-jin). Ten je založena na grafice latinky. Od 1. ledna 2009 je pinyin oficiálně užívanou abecedou i na Taiwanu.

Čínská slabika

Slabik v čínštině je velmi omezené množství a panuje v nich přísná struktura. Každou čínskou slabiku lze rozdělit na tři základní složky – iniciálu, finálu a tón.

Iniciálu tvoří počáteční souhláska, případně je tato pozice neobsazena. V současné standardrní čínštině je takovýchto iniciál 21, resp. 22 včetně případu, kdy je tato pozice neobsazena.

Finálu je možné dále rozdělit na mediálu a rým; rým lze ještě rozdělit na centrální samohlásku a terminálu. Každá z těchto pozic může být neobsazena.

Při vyslovování celé slabiky se realizuje jeden ze čtyř tónů. V čínštině platí, že čím víc je slabika přízvučná, tím je delší a tón výraznější, čím méně je slabika přízvučná, tím je kratší, až může dojít k úplnému oslabení tónu, kdy se slabika vyslovuje tzv. bez tónu (konkrétní výslovnost takovéto slabiky pak závisí na tónu předešlé slabiky). Tento případ bývá někdy označován jako nulový tón.

Každou čínskou slabiku lze zapsat nějakým čínským znakem. Existuje několik málo znaků, které zachycují více než jednu slabiku a z druhé strany pouze u tzv. erizované výslovnosti je jedna slabika zapsána dvěma znaky. Díky relativně malému počtu slabik existuje v čínštině poměrně častá homofonie, tj. jedné slabice odpovídá několik znaků s odlišnými významy. Na druhou stranu existuje i homografie, tj. některé znaky mají podle významu několik možných výslovností.

Čínské písmo

Čínské písmo využívá k zápisu čínských znaků. Každý znak se zapisuje do pomyslného obdélníku, mezery se dělají pouze mezi jednotlivými znaky. Znak zachycuje zpravidla jednu slabiku, která většinou nese určitý význam, takže se v mnoha případech zároveň jedná i o morfém. Protože v čínštině kromě morfémů jednoslabičných existují i morfémy dvoj- a víceslabičné, zachycují znaky někdy pouze část morfému. Z druhé strany existuje v čínštině spousta slov, která se skládají právě z jednoho morfému a v takovém případě označuje znak celé slovo. Jedná se tedy o písmo morfemologografické. Tento systém písma tedy nedělá mezery mezi slovy, nýbrž pouze mezi jednotlivými znaky. Čínský znak tedy může být v závislosti na konkrétním případě slovo, morfém nebo pouze figura, která svůj význam získává až ve spojení s ostatními znaky.

Z hlediska grafické struktury lze znaky rozdělit na dvě skupiny – znaky složené, které se skládají z několika prvků a znaky jednoduché, které lze rozložit už pouze na jednotlivé tahy. Každý čínský znak má tedy pevný počet tahů. Pro správné zapsání znaku je třeba dodržet jak jejich správný počet, tak správné pořadí.

Podívejme se blíže nejprve na znaky jednoduché. Existuje jich poměrně malý počet a tradičně se dělí na dva typy. Prvním typem jsou piktogramy, obrázkové znaky. Jedná se o znaky, které schematicky zobrazují různé předměty, tvary apod. Druhým typem jsou pak deiktogramy, znaky poukazující. U tohoto typu znaků se jedná vlastně o jednoduché ideogramy, kde je význam původního obrázku jemně modifikován a nový význam je tak pouze naznačen, většinou dalším tahem.

Valná většina znaků je složená z více komponentů. Třetím typem, který však již patří do skupiny složených znaků, jsou složené ideogramy, tedy znaky, kde jednotlivé komponenty naznačují význam znaku jako celku. Do této kategorie patří zhruba 13% čínských znaků, dlužno však dodat, že podle posledních výzkumů se mnoho znaků zařazených původně do této kategorie řadí do kategorie následující. Jedná se o ideofonogramy, tedy o znaky, kde je přítomna jak složka definující význam, tak složka definující výslovnost. Složka, která definuje význam se nazývá determinant a jedná se o poměrně malý počet většinou graficky velmi zjednodušených komponentů, které určují obecný význam znaku. Druhou složkou je pak tzv. fonetikum, které určovalo výslovnost daného znaku. Znaků tohoto typu je v čínském písmu zdaleka nejvíce, uvádí se, že až 82% čínských znaků patří právě do této kategorie. Posledními dvěma typy jsou znaky transfigurované, jedná se vždy o dvojici etymologicky příbuzných znaků, kde u jednoho z nich byla pozměněna jedna složka, aby se zdůraznil jejich odlišný význam a tzv. výpujčky, tj. znaky, kterými se zapisovala slova na principu rébusu, tj. stejným znakem se zapsala slova stejně znějící a pouze kontext rozhodoval, jaký má znak význam.

Během let 1956 – 1964 byla v ČLR zavedena reforma čínského písma, která zavedla tzv. zjednodušené čínské znaky. Zjednodušené znaky jsou standardem v ČLR a v Singapuru, Taiwan, Hongkong a Macao používá znaky tradiční, nicméně s tradičními znaky se lze setkat i v ČLR.

Tradičně se znaky psaly ve sloupcích shora dolu a zprava doleva, dnes je běžný způsob psaní v řádcích zleva doprava.

Moderní slovníky jsou v současné době řazeny podle abecedy, resp. podle pinyinu (pchin-jinu) s tím, že slovník bývá opatřen rejstříkem všech znaků, kde je možné najít každý znak podle radikálu a počtu tahů. Existuje jednak tradiční systém 214 radikálů (v případě, že znak patří do kategorie ideofonogramů, pak radikálem se rozumí zpravidla determinativ, u znaků ostatních kategorií je radikálem některá ze složek znaku, případně pouze jeden tah), nicméně díky reformě písma panuje v ČLR nejdnotnost a každý slovník má svůj systém radikálů. Znaky, které spadají pod jednotlivé radikály jsou pak dále řazeny podle počtu zbývajících tahů. Protože tento systém není nejideálnější, bývá v některých slovnících připojen i rejstřík obtížně vyhledatelných znaků, u kterých je poměrně těžké určit radikál. Tyto znaky pak v tomto rejstříku bývají řazeny podle počtu tahů.

Pro zadávání čínských znaků v počítači existuje několik systémů. Nejrozšířenějším systémem je zadávání znaků pomocí abecedy pinyin, kdy program nabídne tabulku znaků s danou výslovností, ze které lze vybrat příslušný znak.

Celkový počet znaků je poměrně vysoký, udává se až 80000 znaků, nicméně v běžném užití je dnes cca 5000 – 6000 znaků. Za hranici gramotnosti se považuje znalost cca 3000 znaků.

Čínsko-česká transkripce

Zjistěte správný český přepis čínských jmen. Do horního políčka zadejte text v pinyinu (slabiky oddělte mezerou). Stiskněte tlačítko a výsledek se zobrazí ve spodním poli, odkud jej můžete snadno kopírovat. Jestliže se vám zobrazí místo slabiky otazníky, pak tato slabika v čínštině neexistuje. 

Nástroj si můžete umístit také na svůj web nebo domovskou stránku. Zde najdete návod, jak to udělat. 

Přidejte si nástroj na svou domovskou stránku Google pomocí tohoto tlačítka: